kapitola -1-
Forever
4ever
„To snad nemyslíš vážně,“ zhrozí se Emily, když pohlédne do očí Dominikovi.
„Ale ano, myslím. Prostě to tak bude lepší,“ prohlédne si její tvář a pak se zase dívá někam do dálky za Emily.
Emily se zalijí oči slzami. V tu vteřinu, při které
vyslovil, že je mezi nimi konec, jí zlomil srdce. A Emily cítila tu bolest,
jako by srdce v její hrudi prasklo, roztříštilo se na milion kousků a
shořelo.. Jakoby místo srdce teď v hrudi měla jen popel, černý popel,
který byl však najednou tak těžký a strašně pálil a bodal Emily v hrudi.
Sledovala Doma, který však o ni nejevil jakýkoliv zájem. A to ještě nedávno
tvrdil, že by jí snesl modré z nebe, daroval celé své srdce, že by udělal
cokoliv, kdyby si jen řekla… A teď tohle! Najednou ji nechce! Ale proč? Proč si
to nemůže Emily připustit? A proč její srdce teď tak pláče, když už je to
vlastně jen popel?
Když Dom stále hleděl kamsi za Emily, pak teprv si Emily
uvědomila, jak moc pro ni Dom znamenal. Že to byla její opravdová láska, která jí
teď zhroutila celý svět a nedokázala si život bez něj představit. Stále mu
hleděla do očí a pak se na ni Dom znovu podíval, Znovu a naposled… Slzy jí
stékaly po tvářích jako obrovské kouličky hrachu a on ji sledoval svýma temně
hnědýma očima. Zamrkala, když jí vítr zavlál jejími zrzavými kudrnatými vlasy
do obličeje. Pak slunce zašlo za obzor a na nebi už zbyla po slunci jen
oranžová barva zapadajícího slunce. Dom se zpátky zadíval na obzor a pak se
podíval na zem. Chvíli se nic nedělo, jen oba mlčeli, a pak se Dom pomalu
obrátil směrem k vesnici.
„Tak se měj dobře, Emily. Hodně štěstí.. A je mi to líto.“ A odešel.
Emily zůstala stát na místě a koukala se za odcházejícím
Dominikem. Za jejími zády se oranžová obloha pomalu měnila v červenou a
její vlasy zářily na míle daleko. On se ani jednou neotočil, v což doufala
celým svým srdcem. Ale nestalo se.
A tak tam Emily stála ještě dlouhou dobu potom, co jí zmizel
z dohledu. Sledovala místo, kde ho spatřila naposledy a plakala. Nakonec byla
obloha temně fialová, když se Emily konečně probrala z toho šoku. Zadívala
se do tmavé země u nohou a bez přemýšlení se vydala směrem domů – na opačnou
stranu, než šel Dominik. Od vesnice ji s domovem dělily asi čtyři míle.
Ale nebrala ohled na to, že se o ni teď doma strýček bojí a že její bratranec
ji shání po lese u jejich statku. Celou cestu přemýšlela nad tím, kde se stala
chyba. Jenže ať se snažila sebevíc, nic ji prostě nenapadalo. Žádná chyba, tak
co se stalo? To se asi nedozví.
Emily dumala nad důvodem rozchodu tak, že přestala dávat pozor,
kam vlastně jde. A pak se rozhlédla a vyděsila se. Dostala se někam, kam by
sama nikdy nešla a už vůbec ne v noci!
Rozhlédla se kolem. Došla na jakousi louku v lese, o
kterém se vypráví, že se z něj ještě nikdo nevrátil. Proto do něj nikdo
nechodí. A ten, kdo se vrátí, prý zešílí. Emily se zrychlil dech a vystrašeně
se rozhlížela kolem. Pak v křoví zapraskala větvička. Emily se tím směrem
okamžitě otočila a začala ustupovat dozadu. Pak něco zapraskalo znovu a blížilo
se to. Emily se snažila uklidnit, ale nešlo jí to, tep měla zrychlený a dech už
neovládala. Pak v křoví naproti ní zašustly listy a…
Pokračování příště…
