Pád do temnot

Procházím jednou chodbou za druhou.. Moje oči stále nic nevidí, pořád je tu moc velká tma na to, abych něco vzala na vědomí, natož abych před tím ještě utíkala... A vida! Dveře.. Přemýšlím.. Jít tam, nebo raději hledat východ..? Možná bude lepší nepokoušet štěstí a jít dál.. Tak fajn, jdu dál, jako bych si těch dveří, z pod kterých prosvítá bílé světlo, ani nevšimla. Jen co udělám dva kroky směrem od dveří, ty se s hlasitým vrzáním otevřou a než já se stačím rozeběhnout, už mě někdo chytí za ruku: "BAF!"
"Pavle.. Víš, jak jsem se lekla? Vždyťˇ tady nic nevidím a ty si ze mě ještě děláš srandu.."
"Ale Nat.. O to přece jde..Nebo od čeho myslíš, že jsou strašidelný hrady?"
"A ty snad nevíš, jak já je nesnáším? Kdybys mě nepřemlouval, na žádnou poutˇ bych nešla.. Je to jen tvá vina. Takže až se mi něco stane, máš mě na svědomí," usmívám se na něj.
"To ne. Tebe uhlídat je dřina," vyděsí se Pavel, samozřejmě si zas dělá legraci.
"Ty jeden! Jak uhlídat?! Myslíš, že se tu s každym jen tak zahazuju? No tak teda dík, to si o mně myslíš pěkný věci.." Pavel dostal záchvat smíchu, tak uvažuju rychle a opouštím bojovné pole. Dřív než si všimne, že už tam nejsem. A hele! Už vidím ceduli s velkým nápisem: EXIT. A hurá ven.. Ještě že mi to zaplatil Pavlík. Tak tedy, co teď? Budu na něj čekat, nebo se mu někam zašiju?
"Ahoj kotě," pozdraví mě nějakej ulízlej kluk s pivem v ruce. Není o moc starší než já, kolem devatenácti. "Nedáš si se mnou? Hmm? Takový pěkný kočičce bych to i zaplatil.. Tak co říkáš?"
"Táhni. S ožralama se nebavim a nesnášim, když mě někdo oslovuje kotě. To si nech na nějakou jinou hloupou husu, frajírku," uzemním jeho řeči a nechám ho stát s otevřenou pusou za mými zády. Když se dostanu přes ten dav lidí, možná na Pavlíka počkám támhle v tom bufetu.. Tam by mě možná i našel, pokud mu to bude pálit. Přece bych se mu jen tak neztratila. Neříkám, že jsem nějaká poslušná holčička, ale nespolehlivá, to snad nejsem. Uvidíme, budˇ mě najde, nebo si pak najdu já jeho. To nebude těžký, bude stačit projít horský dráhy, nebo ho najdu někde u pivka.. Což ostatně taky nesnášim.
Objednám si kolu a posadím se k jednomu volnýmu stolu. Vyhlížím, jestli se náhodou neobjeví Pavel, naštěstí mám odsud dobrý výhled na východ z hradu. Možná jsem se neměla nechat uprosit a neměla jsem sem chodit.. Mohla jsem odpoledne strávit trochu jinak, i když je fakt, že trochu je slabý slovo. Seděla bych doma a přemýšlela, jak konečně ulovit toho pěknýho kluka ze čtvrťáku..
"Vždyť jsem řikal, že uhlídat tě je dřina. Ztratila ses mi jen co jsem chvilku nedával pozor. Tohle mi nedělej, hned mě přešel ten smích, co jsem zaregistroval, žes zmizela.," ozve se za mnou. Nějak jsem Pavla neviděla, asi jsem se moc zamyslela. Pavel je fajn kluk, už dlouho mi dává najevo, jak se mu líbím, ale pro mě je to pořád jen nejlepší kamarád. Za to pro moji mamku asi ne. Ta má vždycky řeči typu: A proč se ti nelíbí Pavel? Takovej moc milej kluk, hodnej, hezkej. A ty si vždycky vybereš takový hloupý a bez vkusu... Vždycky to skončí hádkou. Má sice pravdu, ale já jsem na jiný typy kluků. Nevím proč, ale pokaždý se mi líbí někdo, kdo má tak trochu "navrch", řekněme. asi to bude tím, že se chovaj tak..bezcitně, klidně a nad věcí. Jenže oni mě po čase omrzí. Bohužel. " Promiň, už to víckrát neudělám,"vyloudím omluvný úsměv,"Odpustíš mi?" Dodám ještě psí oči a nemá to chybu.
" Proč já ti na tohle pokaždý skočim, když vim, že to uděláš znova, jen co budeš mít příležitost na nějakou blbost. Asi jsem na tebe až moc hodnej."
"Nebo to možná bude tim, že se na mě nedokážeš zlobit. A víš proč? Protože ti to nedovolí ta láska, kterou ke mně cítíš," usmívám se a se zájmem sleduju, jak se začíná ten milý hoch červenat. Možná jsem to trochu přehnala, jenže já si nemohla pomoct. Problém je v tom, že hned říkám to, co mám v hlavě." Promiň, to jsem nechtěla," přidám opět ten omluvný úsměv a čekám, co mi na to poví.
"Já.. No.. Víš, ty máš vlastně pravdu. Já si jen myslel.. Asi jsem úplně blbej."
"Co sis myslel," zeptám se a podívám se mu do očí.
"Že to nevíš," podívá se mi taky do očí a hned ty své zas odvrátí. A dívá se někam za mě.
"Myslel sis, že nevim, že se ti líbim? Promiň, ale to bylo dost vidět. Nějak se ti nepodařilo to přede mnou skrýt. A já si zas myslela, že mi to dáváš najevo schválně. No nic, tak půjdem dál?"
"Jistě," zvedne se, ale už se na mě nepodívá. Že bych ranila jeho city?
"Tak půjdeme třeba na střelnici. Budeš chtít něco vystřelit," podívá se na mě, asi pořád čeká, jestli mu náhodou nepadnu kolem krku a neřeknu mu, že ho už dlouho strašně miluju, akorát jsme se mu to bála říct..Směšný.
"Když se ti to povede, tak klidně. Ale jak tě znám.." udělám ksichtík. Hraju si na čertíka.
"Nezlob.. Nebo ti vážně nic nevystřelim," přistoupí na mou hru.
"Aby to tak nedopadlo i když zlobit nebudu. Ale utěšovat tě pak taky nebudu." Přidám do kroku, aby ho náhodou nenapadlo se mi pomstít. V mžiku je u mne, tomu jen tak neuteču potom, co jsem se mu ztratila v tom hradu. Dává si pozor.. Ale to mi teď nevadí. U střelnice nikdo není, takže jsme hned na řadě. Pavlík nabíjí, míří a STŘÍLÍ! Trefil cíl! Tedy plyšového medvídka, kterého mi okamžitě obsluha podává. "Děkuji," obdaruji Pavla úsměvem jako nějaká princezna. Úsměv mi oplatí a míří na nový cíl.. Tentokrát mi vystřelí krásnou barevnou růži.."Opět děkuji, to je milé.." Zakroutí hlavou a se smíchem znovu míří.."Ne, teď já! Já chci taky střílet!" Nečekajíc na odpověď mu seberu vzduchovku a namířím si to na vystaveného roztomilého lvíčka. Musím ho sestřelit, aspoň pro Pavla. Když už jsem ranila jeho city, tak mu to aspoň vynahradím takhle. Ale zas aby si nemyslel, že ho mám přeci jen ráda.. No tak mu to rovnou řeknu do očí. Nač ho nechávat v naději, která vlastně není pravdivá. Když si něco umanu, tak to tak taky bude. Proto se ani nedivím, když toho lvíčka sestřelím. Narozdíl od Pavla, který mi dokonce zatleská. "To nemusíš, nejsem začátečnice."
"Vážně? A kdy jsi střílela?"
"No, je to už nějakej čas..Takový dva roky určitě. To bylo se vzduchovkou a pak i s devítkou. Teda tátovou, ta nebyla moje." Popadnu lvíčka, kterého mi mezi řečí podává sympatická bruneta, zatáhnu za ruku Pavla a poodtáhnu ho od pultu.
"Na, to je pro tebe. Ne, aby sis něco myslel, já jen, že se ti tím chci omluvit.. Však víš za co," natáhnu ruku s dárkem k udivenému Pavlovi a čekám až se vzpamatuje. "Jestli ho nechceš, já si ho klidně nechám," pousměji se.
"To víš, že ho chci. Jen se divim, že ho dáváš zrovna mně." Vezme dárek z mé ruky, pomalu a opatrně, asi aby se mu nic nestalo.
"Možná bychom si měli promluvit. O nás dvou," podívám se na něj. Posmutní a taky se na mě podívá.
"Jak chceš. Ale ne tady," vezme mě za ruku a vede mě někam, kde bude trochu klid a mnohem méně toho našeho národa českého.. Nakonec se zastaví u řetízkáče s nápisem: Mimo provoz, kde mimo nás zrovna nikdo nestojí. Jsme totiž na druhém konci poutě, sem se nikomu nechce. Většinou ty nejlepší atrakce jsou hned na začátku, ne až tady. Posadíme se na zábradlí a aby tu nebylo takový ticho, rušené jen vzdálenou hudbou z druhého konce města, začnu tedy mluvit já: "Pavle, mně je jasný, co ke mně cítíš. Jenže já tyhle city k tobě neopětuju. Je mi to líto, jsi vážně fajn kluk, ale jsi jen nejlepší kámoš." Podívá se mi do očí, už zas vidím ty jeho modré oči tak smutné. "Já vím, že u tebe nikdy nebudu mít šanci. Hloupej blondˇáček, kterej se snaží, aby ti s ním bylo dobře. Ale ty o něj nestojíš. Máš radši ty svoje arogantní, nafoukaný a bezcitný příšery," odmlčí se a odvrátí hlavu kamsi do dálky.
"Bezcitný příšery? Promiň, nějak mi to přijde k smíchu," nechápavě se na něj obořím.
"Bezcitný. Jde jim jen o to, aby se s tebou mohli vyspat. Nic jinýho nechtěj. Prostě jsi pro ně jen další hezká holka do jejich sbírky."
"Sbírky.. Prosimtě, kdes na to přišel? Já se o sebe umím postarat. Víš, já nejsem jen hezká, já mám taky něco v hlavě. A abys věděl, já k nim do postele nelezu," naštvaně se zvednu a mám se k odchodu, když mě ještě Pavel stačí chytit za ruku s omluvou a zvedá se ke mně. "Já nechtěl. Nemyslel jsem to tak. To mi ujelo.."
"Jo jasně. Je mi to jasný," smutně se na něj usměju,"Každej se občas chytne." Projedu si prstama ve svých blonďatých vlasech a do očí mi padne jedna z nedalekých zahrad. Tady skoro nikdo nebydlí, jelikož se o týhle půlce města vypráví různé báchorky. Začíná se stmívat a v tom šeru vypadá ta zahrada tak nějak.. Tajemně. A mě takové věci přitahují. Pavel si mého pohledu všimne.
"Tam bych radši nechodil. Ta zahrada patří k tomu opuštěnýmu zámku na kraji lesa."
"Ten, jak tam straší?" Zeptám se s ohníky v očích.
"Jo, přesně ten. Ale já to myslím vážně. Snad nechceš, aby se ti něco stalo. Popravdě, spíš já to nechci." Přizná se mi a už mě táhne za ruku pryč. Vida, jak mě hošánek zná. Aby taky ne, když spolu kamarádíme už šest let. Ale taky by mohl vědět, že když něco chci, tak za každou cenu. A teď zrovna se tam chci jít podívat.
"Prosím, prosím, prosím," udělám psí oči a zaprosím rukama jako malé děcko,"Chci se tam jít podívat. Chci tam jít s tebou. ..sím.." Podívá se na mne a já už vím, že mám vyhráno. Prostě to s ním umím. Ještě se chvíli rozhoduje, i když ví, že nakonec stejně půjde se mnou.
"Proč ti nikdy nedokážu říct ne? Já jsem fakt moc měkkej..Řikaj mi to i kluci. Hlavně když mě viděj s tebou," začne si stěžovat, to už ho ale táhnu směrem k té tajemné zahradě. Jsem strašně zvědavá, mám ráda všechno, co se nedá logicky vysvětlit, proto jsem taky přemluvila tátu, abychom se sem přestěhovali. Taky vím, že jsem tenkrát udělala dobře, líbí se mi tu. Ale jediná věc, která se tu od tý doby stala a nedala se logicky vysvětlit (teda já vysvětlení znám, ale rodiče si to nechtějí připustit) je to, že se na mě podle rodičů přilepí pokaždé nějaký neslušný nevychovanec, když prý bych mohla chodit s takovým milým klukem jako je Pavel. Nevim, proč mi ho pořád předhazujou. Já si přeci chci řídit svůj život sama. Pavel je milý, ale není to můj typ. A mohla bych jim to opakovat do nekonečna. Ještě ve stáří mi budou předhazovat Pavla.
Tak konečně stojíme před bránou do zahrady. Vypadá hodně staře, je kovová s tvarovanými mřížemi. Zajímavé, ale pro Pavlíka viditelně ne.

"Ty se bojíš?"
"Jo, o tebe. Nechoďme tam, prosím."
"Promiň, ale sám víš, jak jsem tvrdohlavá. A navíc mě to strašně zajímá. A jestli chceš, nemusíš se mnou chodit," dodám a chytnu se rukama brány, abych ji mohla přelézt. V tu chvíli mě poleje chladný pot a po zádech mi přeběhne mráz. A taky mě Pavel stáhne zpátky k sobě: "Nedělej to. Mám divný pocit. Asi bysme si to měli rozmyslet. Něco mi říká, že tam nebude bezpečno. Nat, prosím. Nechci, aby se ti něco stalo," přitáhne si mě k sobě a obejme mě.
"Však se nám nic nestane. Neboj, tak půjdu sama," zašeptám mu do ucha.
"To ne. Jestli se rozhodneš, že půjdeš, tak jdu s tebou. Přece tě v tom nenechám," dodá rychle.
"No vidíš, a já se rozhodla už dávno. Tak jdeme?" Tázavě se na něj podívám. S povzdechem zakývá hlavou na souhlas. Usměju se. Zase jsem vyhrála. Vlastně, i když měl možná pravdu, něco mi říká, že bychom tam neměli lézt. Přesto pomalu přelézáme nejvyšší mříže a já ještě stíhám dávat pozor, jestli nás náhodou někdo nevidí. Hop! A jsme tu. Zase mě poleje studený pot a nějak podezřele rychle se ochladí. To je skok, z teplého letního večera je najednou nějakých dvanáct stupňů. Ale to mi v tuhle chvíli starosti nedělá. Hlavně, že je po mém. Musím se usmát nad svými myšlenkami.
"Taková kosa a ty se ještě směješ. Čemu, jestli můžu vědět? Pořád mám ten hnusnej pocit. Jako by nás někdo sledoval. Asi nejsme sami."
"Nestraš. Když někoho potkáme, hezky ho pozdravíme a povíme mu, že bydlí na zajímavém místě," zlehčuju situaci, protože i já sama mám ten divný pocit. Proč si s tím člověkem nepopovídat, když mě to tu tak zajímá? Jen bych ho musela taky najít. Vím, že tu někde někdo je, ale asi nechce být odhalen.Co se asi skrývá tam vzadu v tom tmavém domě na konci zahrady? Zkusíme se tam dostat.. Pokračování příště..