Bylo nebylo… Aneb …
Jeden krásný den,
Jedna krásná noc,
Zdál se mi překrásný sen,
Který nebyl dlouhý dost.
Celý den vzpomínám
Na onen svět fantazie,
Zkreslené pocity z něj mám,
Nu což, je to magie.
V tom snu byla dívka,
Vlasy bledé, oči modré,
Oblečená jen zlehka
Do látky hedvábné.
Stála tam v tmavém pokoji,
A aniž viděla cokoli,
Přecházela po místnosti,
Když došlápla na pár kostí.
Údivem uskočila a oči zamhouřila,
Která bytost tu něco zahubila?
Když v tom ozval se hrom,
Záblesk rozťal tmu,
Najednou stál tam On,
Ten z jejích starých snů.
Nevšiml si a ona za truhlu skočila,
Oheň v pochodni zaplál,
Dívka se jen v koutě krčila.
On sedl si do tmavého křesla
A díval se kamsi před sebe.
Jeho oči byly prázdné
Jakoby dusil něco v sobě.
Měl tmavé oči a hluboké jako noc
Ztrácela se v nich
Jakoby ji přitahovala nějaká moc,
Pak ozval se lítostný vzdych.
Najednou stála tmavovlasá žena opodál,
Nevnímal ji a přehlížel,
Jakoby to byl pro ni signál,
Lehce přišla k němu (bohužel),
Kroky lehké jako pírko,
Vznášela se snad,
Černé vlasy vlály za ní,
Ukazovala harmonii svou a lad.
Pak sedla si na kraj
A otočila jeho tvář ku své,
Její ruky se jal
A položil ji zpět.
Bez zájmu a bez jakékoli snahy,
Pak zvedl se a otočil se k ní zády.
Najednou dívka viděla,
Jak tmavovláska zuří,
Dýky své se chopila,
Jak její oči vztekem hoří,
Viděla touhu, nenávist a vztek
A pak jen bez dechu sledovala,
Co stane se teď.
Dívka napřáhla ruku se zbraní
A rozmáchla se k poslednímu,
Však tak skončit to nemělo,
Bledá slečna podívá se do dlaní,
Ač strachem zkoprnělá,
Instinkt radí a ona poslouchá:
Vytrhne se z opojení
A vyskočí za nimi,
Rychle jako šíp,
Nikdo nevšiml si jí..
Za svou touhu po záchraně zaplatila,
Tento konec nečekaně utl
Její mladý život,
Naposledy vydechla,
Když On chytil ji do náruče
Se stříbrnou dýkou v hrudi.
Poslední výdech, poslední slova..
A pak zaslechla.. Že vyřkl její jméno.
