Pád do temnot

Senna ležela na chladné mramorové desce, podobající se stolu, či něčemu podobnému. Věděla, že je to Obřadní stůl, jež se používá při obětních obřadech.. Netušila však, proč si vybrali zrovna ji. A vůbec k čemu? Kamenná mramorová deska se nacházela uprostřed jakési místnosti, kde Senna leží úplně sama. Všude okolo ní je jen tma, tma, strach a chlad... Snaží se rozpoznat alespoň něco ve své blízkosti, ale tma je příliš hustá i na ni.. Uvnitř místnosti je ticho. Senna poslouchá svůj zběsilý tlukot srdce a vyplašené výdechy. Sjíždí očima celou místnost, ale nevidí ani metr od sebe, natož na konec místnosti.
Jak jsem se sem vůbec dostala? Ale nenapadá ji jediné reálné vysvětlení. Jedině, že by ji někdo uspal a pak ji sem přenesl, ale proč? To Senna nedokáže pochopit. Začíná jí být zima, kdo ví, jak dlouho tu leží. Odpočítává minuty a čeká, co se bude dít. Při tom poslouchá své srdce a svůj dech. Ze tmy se ozve jakýsi zvuk, podobný jako kdyby někdo šlápl na malinký kamínek, který okamžitě odletí pryč..
Senna s sebou trhne leknutím a zadívá se do míst, odkud zvuk přišel. Ale nic nevidí. Tlukot jejího srdce ještě zesílí. Co se to, proboha, děje?! Ozve se další praskot. Senna upírá svůj pohled stále do stejného místa, ale nic nevidí.
"Je tu někdo?"
Další zapraskání, které se čím dál víc blíží.
"Halo? Je tam někdo?" Nestraště mě, pomyslí si Senna.
Pak slyší písek pod botami někoho, kdo se k ní pomalu a tiše blíží. Někdo, kdo ji zde uvěznil. Někdo, kdo ji chce vystrašit a možná ublížit. Možná jí chce vzít život a obětovat ho.
Senna slyší kroky, pomalé, klidné a vyrovnané. Pak zvuk sešlapávaného písku utichne. Někdo se zastavil. Stojí, půl metru od Senny. Ta ho však stále nevidí.
"Kdo jste? Co po mně chcete? Mluvte, prosím," se zoufalstvím v hlase promlouvá Senna k někomu a k nikomu.
Ten někdo však stále mlčí. A přiblíží se. Senna vidí obrys těla, je to někdo velký, a mohutný, proto usoudí, že jde o muže.
"Co po mně chcete?!"
Muž nyní stojí přímo u ní. Hledí na ni. A dívá se dlouho, Senně to připadá jako nekonečná hodina. Avšak muž se po půl minutě pohne. Zvedne pravou ruku, ve které drží něco špičatého a ostrého, nejspíš dýku.
"Co to děláte? Co chcete dělat," mluví zděšeně Senna. Muž však nehodlá odpovědět. Senna rychle dýchá, až se jí zvedá hrudník nahoru a dolů, jako hladina moře při přílivu a odlivu, avšak Senna dýchá velmi rychle. Muž si připraví dýku před sebe a pozoruje Sennu. Senna ho sleduje se zděšením v očích a čeká. Pak jí před očima proběhne celý její život, který nebyl nikterak dlouhý, jen devatenáct let. Zanedlouho měla slavit dvacetiny. Ale toho už se nedožije.Vzpomínky jí prolétli hlavou obrovskou rychlostí a vzpomněla si opravdu na všechno. Pak se zaměřila na muže. A už neřekla ani slovo, má-li zemřít, pak se smrti bude dívat do očí. A čeká, co muž udělá. Ten zvedne levou ruku a položí ji na dýku. A trhnutím si ruku rozřízne, dost na to, aby mu tekla krev, ale ne tolik, aby si nějak zvlášť ublížil. Senna ho sleduje, aniž by tušila, co má v úmyslu. Pak se muž podívá na svou krev na ruce a znovu na Sennu. Přiblíží se svou rukou k Senně, která se snaží odvrátit, ale je pevně přivázaná. Pak se jí muž dotkne svou dlaní a Senna cítí jeho krev stékat po své tváři dolů ke krku. Jeho krev ji na tváři pálí a Senna vykřikně bolestí.
Senna s sebou trhne a rychlostí blesku se posadí. Všechno byl jen zlý sen. Rozhlédne se kolem a zjistí, že leží na své posteli ve své ložnici a ve svém prázdném bytě. Venku je tma. Vstane a rozsvítí. Pak se zastaví u dveří, vedle kterých má zrcadlo. A do oka jí padne něco děsivého! Něco, čemu nechce uvěřit! To nemůže být pravda! To ne! Na tváři má čerstvé stopy po rudé krvi. Ještě není zaschlá, není její. A stéká jí pomalu dolů, přes krk až do výstřihu její noční košilky!!!